Po vánočních svátcích jsme zase jednou sedli do půjčeného auta a vydali se na sever. Den předtím jsme zkoumali ze všech stran počasí, protože severovýchod USA postihly sněhové bouřky a stav silnic bl značně nejistý. Nakonec po pohledu na obrazovku monitoru v pět hodin ráno bylo rozhodnuto, že to riskneme. Naštěstí se ukázalo, že automobilový národ si nemůže dovolit mít příliš a dlouho zasněžené silnice. Ekologie sice přitom pláče, protože silnice se pokrývají silnou vrstvou soli, ale na některých místech silnice rozhodně nevypadala, že na ní nasněžilo 20-30 cm sněhu.
Po sedmihodinové štrece se naše auto dotalo do Rochesteru, města velikosti Plzně, v minulosti velkého průmyslového, dnes spíše "pouze" univerzitního města. Po krátkém bloudění jsme nalezli i dům našich kamarádů a mohli se ohřát.
Temně mrzne Niagara...
Niagarské vodopády byl vlastně hlavní turistický cíl, který jsme, kromě návštěvy, chtěli navštívit. Po hodině jízdy po dálnici pod šedivou oblohou parkujeme u Niagarských vodopádů. Již zdálky se k nám donesl jejich řev, ale bylo nutné se prosekat přes návštěvnické centrum, dokonce nejedno. Turistických atrakcí nakonec nebylo mnoho otevřených a turistů se v mrazivém počasí toulalo také málo. Dovedu si představit davy v letní sezóně.
Vodopády jsem viděl již před třemi lety z Kanady a až tady jsem pochopil, proč všichni tvrdí, že pohled z kanadské strany je zajímavější. Jednak je mnohem lépe vidět kanadská podkova a zepředu i americká strana a především na americké straně není les mrakodrapů, vyhlídkových věží, hotelů a jiných atrakcí. Při pohledu z Kanady na vodopády tak má člověk tyto "atrakce" za zády, zatímco z USA je vidí pěkně defilovat před očima.
Vykonali jsme krátkou procházku na Kozí ostrov, avšak kanadská podkova se ztrácela v oblacích vodní tříště a páry. A tak jsme byli pokřtěni taky a mohli se zmzlí vydat 150 km zpátky do Rochesteru.
Druhý den hustě sněžilo a na nějaký výlet to moc nevypadalo. Rozhodli jsme se alespoň podívat se na jezero Ontario. Na parkovišti nebyl nikdo a celý park u pobřeží zasněžený. Nejprve se nám moc nechtělo, nakonec se však Vláďa seznámil se sněhem, kde se mu zalíbily vyjeté koleje ve sněhu. A tak si maminka šla sednou do auta a my ostatní jsme s dobrými botami vyrazili. Vláďovi se nakonec líbily i vlny, skoro jako na moři (Maruška prohlásila, že to "byl divný rybník, skoro jako moře").
No, a potom zbýval neúspěšný pokus o nákup bot a bloudění po dálnicích Rochesteru. Po posledním vínu nás čekala cesta domů zasněženým státem New York, méně zasněženou Pennsylvánií a nezasněženým Marylandem. Za pouhých osm hodin jsme brzdili před naším domečkem.
Už je to tady. Odříkaného chleba největší kus. A tak se i amerikoskeptici jednoho dne ocitli v USA na dlouhodobém pobytu.
pondělí 31. prosince 2012
neděle 16. prosince 2012
Za vláčky mezi kytkami a arabskou kaligrafií
Předposlední adventní neděle byla věnována muzeím. Maminka chtěla vidět vláčky v botanické zahradě, Vláďa z nich byl taky nadšený. Maruška se zase chtěla učit kaligrafii v "Muzeu asijských kultur", jak se už několikrát důležitě vyjádřila.
Nakonec jsme i přes rychlé opuštění domu skončili všude včas, vláčky jezdily dobře a do třídy v asijském muzeum jsme dorazili se zpožděním pouhých pěti minut. Vláďu v botanické zahradě nadchly otevírací dveře na fotobuňku, mnohem více než rostlinky a zhruba stejně jako vláčky. Maruška si vyzkoušela, že kaligrafie není vůbec jedoduchá věc, jak se vyjádřila. Ačkoliv měla sirky v očích, pořád by ještě psala a tvářila se, že jí to baví. Nakonec se doma ještě vzpamatovala, a to hlavně nad slíbenou roštěnou. Věrným průvodcem nám byl i dnes jako po celý víkend plyšák Sparky.
ZOOlights
Pořád nemůžeme věřit, že máme těsně před Vánoci. A tak zatímco z Čech vídáme zamrzlé vozovky, sníh na silnicích a mrazivý vzduch, do Washingtonu jakoby se paní Zimě nechtělo. A tak můžeme ještě vyrážet na kole, pomalu v krátkém triku (alespoň někteří).
Týden před Vánoci jsme tak znovu všichni osedlali všechna kola, co zde máme, vysadili Vláďu do sedačky a vyrazili do zoologické zahrady, která měla prodlouženou otevírací dobu.
Maruška chtěla vidět hady a hlavně se musela vyfotit se Sparkym. Tohoto plyšáka si děti předávají po týdnu a jeho držitel je "shining star" a jeho plakát visí na nástěnce ve třídě celý týden. Naše rodina má vůbec za sebou "hvězdný týden" ve třídě. V pondělí maminka podívala dětem ve školním planetáriu o hvězdičkách a ve středu táta ukázal pečlivě připravenou prezentaci o České republice s kvízem v rámci "kulturních dnů". Obojí sklidilo (snad) docela ohlas.
sobota 15. prosince 2012
Adventní Washington
Vánoce již klepou na dveře, a to je v USA čas vytáhout vánoční stromy a kilometr žároviček, jež by se daly omotat okolo stromů, zábradlí a všeho možného. Do svátečního se oděl i Bilý dům, což však není zvenčí moc poznat.
neděle 2. prosince 2012
Nastávající Advent
Advent přišel i do USA a přestože se zde slaví (jako u nás) ještě více nabubřelou obchodí výzdobou, náš příbytek zůstává skromný. Olinka s dětmi tak připravila adventní věnec, Marušce po Mikuláši vypadl zub, takže jí "zoubková víla" nechala něco pod polštářem a rodiče strávili večer u Star Dance a vyrábění adventního kalendáře.
Sokolský Mikuláš
Jako členové Sokola jsme se mohli zúčastnit krajanského setkání na Mikulášské besídce. Především Maruška měla druhé vystoupení (mimochodem, mnohem povedenější a sehranější než první) a Olinka si oddechla od dětí při dobrovolničení v kuchyni. Nakonec z toho byla příjemná akce s posezením, pravými klobáskami, jelítky a jitričkami. Klobásky jsme nakonec vzali i domů, zbytkem jsme se najedli až se nám dělaly boule z ušima. Dokonce i Vláďa vyjádřil pomocí svého "mamamam" velkou spokojenost.
Annapolis, Baltimore
Druhého dne po výletě do západní Virginie jsme využili auto podruhé, abychom se podívali do přímořského města Annapolis a do železničního muzea v Baltimoru. V duchu jsme děkovali půjčovně Alamo, protože kvůli zdržení při půjčování auta jsme si užili nádherný den v přírodě, zatímco v sobotu už bylo zataženo a hlavně foukal silný a celkem mrazivý vítr. A tak jsme po necelé hodině jízdy vystupovali v Annapolisu do pěkné zimy. Annapolis je stále hlavní město Marylandu a pyšní se titulem prvního hlavního města USA. Zároveň zde sídlí jedna z nejprestižnějšíh vojenských škol US Naval College.
Velká zima nás zavedla nejprve do turistického střediska a okolo kostela právě do první budovy parlamentu. Dnes zde zasedají zastupitelé státu Maryland, takže budova je používána. Naštěstí byla sobota a poslanci si patrně užívali volný víkend po Thanksgiving Day. Tak se nám podařilo podívat se do historických zasedacích síní a vysvětlit Marušce politický systém v USA (alespoň na krátkou dobu).
Následovala procházka po dvou velmi uličkách města, bohužel jedna (ta hlavní) z nich byla zacpána auty, druhá byla klidná a moc pěkná. V přísttavu se houpaly jachty, prostě mořská atmosféra se vším všudy. Jenom a rybu jsme si nechali zajít chuť při pohledu na ceny.
Raději jsme se uklidili do auta a následoval přesun do největšího města v "našem" Marylandu - Baltimoru. Po krátkém bloudění způsobeném neznalostí místních jednosměrek jsme natrefili na cedule Baltimore & Ohio Railway Museum. Na to se těšila téměř celá rodina. Vláďa už dlouho dělal sssss, Maruška v annapoliské zimě skučela, že chce do muzea, a o tátově železniční vášni není třeba dále psát.
Muzeum skutečně vypadalo moc pěkně, staré lokomotivy, dieselové pod širým nebem, parní pečlivě schované v rotundě, možnost projížďky vlakem po nejstarší železnici v USA (dnes ovšem jen pro muzejní účely), modelové vláčky, depo s ohromnými rychlíkovými lokomotivami, co víc si mohl vláčkový fanda přát. Vláďa pokračoval ve svém "sssss" ještě dlouho v autě a vypadal nadšeně jako už dlouho ne.
Mamince, která jinak starým vlakům příliš neholduje, tak zbyl hlavně Santa Claus promenující se vlakem a po areálu v převleku á la americká vlajka. Zvláště široké gatě s červenobílými pruhy vzbudili náležitou pozornost. Už se nedivíme místnímu patriotismu, ale toto bylo docela dost i na nás.
sobota 1. prosince 2012
Za Johnem Brownem...
Černý muž pod bičem otrokáře žil
Kapitán John Brown to zřel...
Tak tuto píseň zná snad každý Čech, který kdy seděl (i neseděl) u nějakého ohýnku s kytarou. Po úspěšném půjčení auta (viz předchozí příspěvek), kdy musela i s dětmi (a hlavně její kreditní kartou) přijet Olinka, jsme se mohli vydat asi 100 km za Washington do malého a malebného městečka Harper's Ferry.
Toto městečko leží na soutoku řek Potomac a Shenandoah, v hlubokých údolích, z ichž každým z nich prochází železniční trať (a dokonce používaná, byť jedna z nich pouze pro náklady a druhá i pro jeden dálkový a jeden regionální vlak denně). Tato železniční křižovatka z něj učinila významnou železniční křižovatku a před stavbou železnice zde stával významný přívoz.
Město se navíc nacházelo na přímém styku mezi tzv. Jihem a Severem (tato hranice probíhá i ve Washingtonu - na jedné straně řeky Potomac je severský Maryland, naproti je jižanská Virginie). Zde proto byl v 50. letech 19. století koridor pro útěk černých obyvatel USA z jihu na sever. V Harper's Ferry se navíc nacházel sklad zbraní a munice. Obojí se v tomto městečku také vyrábělo.
Není tedy divu, že v roce 1859 si toto místo vybral John Brown, jeden z radikálních představitelů hnutí za zrušení otroctví (abolitionist movement), pro svůj útok s cílem získat zbraně pro povstání proti otroctví. Nutno podotknout, že John Brown byl bílé pleti, tudíž šlo především o idealistický plán než racionální úvahu. Navíc občanská válka byla teprve přede dveřmi, jakkoliv rozpory mezi severními a jižními státy již sílily). John Brown si sliboval, že na jeho straně povstanou černí obyvatelé z celého okolí a postupně i z celých USA. Bohužel odezva byla poměrně slabá a posily proti Johnu Brownovi, jež se v muničním skladu zabarikádoval, vyrazily z DC. John Brown byl jimi nakonec chycen, řada jeho stoupenců a spolupracovníku zabita. V nedalekém Charles Townu (ano přesně tak se to píše, tedy nikoliv Charleston, ten je ještě dále na západ, větší) byl odsouzen k smrti a v říjnu 1859 oběšen.
Dnes je Harpers Ferry oblíbeným výletním místem z Washingtonu DC, takže o víkendech zde může být i celkem plno. Naštěstí jsme zde byli v pátek po Thanksgiving Day, kdy měla Maruška prázdniny, takže návštěvnost byla snesitelná. Tím spíše, že většina lidí zaparkuje auto na záchytném parkovišti cca 3 km za městem a nechá se do města dovézt kyvadlovým autobusem, typickým zde snad pro všechno. My jsme však autobus využili až na cestě zpět. Tam nám byla doporučena cesta podél řeky Shenandoah. Přestože nás stezka vedla kousek podél silnice, bylo možné uhnout podél jedné z tratí a navštívit zbytky starých mlýnů i akvaduktů pro jejich pohon. Navíc skvěle vyšlo počasí a podzimní idyla byla téměř dokonalá. Jenom zpátky jsme si „vychutnali“ frontu na shuttle bus zpět k autu, protože Maruška se již dožadovala „odpočinku“, protože jí prý „bolí nožičky“. No, spíše zase nebylo po jejím.
Fotogalerie
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
