Po vánočních svátcích jsme zase jednou sedli do půjčeného auta a vydali se na sever. Den předtím jsme zkoumali ze všech stran počasí, protože severovýchod USA postihly sněhové bouřky a stav silnic bl značně nejistý. Nakonec po pohledu na obrazovku monitoru v pět hodin ráno bylo rozhodnuto, že to riskneme. Naštěstí se ukázalo, že automobilový národ si nemůže dovolit mít příliš a dlouho zasněžené silnice. Ekologie sice přitom pláče, protože silnice se pokrývají silnou vrstvou soli, ale na některých místech silnice rozhodně nevypadala, že na ní nasněžilo 20-30 cm sněhu.
Po sedmihodinové štrece se naše auto dotalo do Rochesteru, města velikosti Plzně, v minulosti velkého průmyslového, dnes spíše "pouze" univerzitního města. Po krátkém bloudění jsme nalezli i dům našich kamarádů a mohli se ohřát.
Temně mrzne Niagara...
Niagarské vodopády byl vlastně hlavní turistický cíl, který jsme, kromě návštěvy, chtěli navštívit. Po hodině jízdy po dálnici pod šedivou oblohou parkujeme u Niagarských vodopádů. Již zdálky se k nám donesl jejich řev, ale bylo nutné se prosekat přes návštěvnické centrum, dokonce nejedno. Turistických atrakcí nakonec nebylo mnoho otevřených a turistů se v mrazivém počasí toulalo také málo. Dovedu si představit davy v letní sezóně.
Vodopády jsem viděl již před třemi lety z Kanady a až tady jsem pochopil, proč všichni tvrdí, že pohled z kanadské strany je zajímavější. Jednak je mnohem lépe vidět kanadská podkova a zepředu i americká strana a především na americké straně není les mrakodrapů, vyhlídkových věží, hotelů a jiných atrakcí. Při pohledu z Kanady na vodopády tak má člověk tyto "atrakce" za zády, zatímco z USA je vidí pěkně defilovat před očima.
Vykonali jsme krátkou procházku na Kozí ostrov, avšak kanadská podkova se ztrácela v oblacích vodní tříště a páry. A tak jsme byli pokřtěni taky a mohli se zmzlí vydat 150 km zpátky do Rochesteru.
Druhý den hustě sněžilo a na nějaký výlet to moc nevypadalo. Rozhodli jsme se alespoň podívat se na jezero Ontario. Na parkovišti nebyl nikdo a celý park u pobřeží zasněžený. Nejprve se nám moc nechtělo, nakonec se však Vláďa seznámil se sněhem, kde se mu zalíbily vyjeté koleje ve sněhu. A tak si maminka šla sednou do auta a my ostatní jsme s dobrými botami vyrazili. Vláďovi se nakonec líbily i vlny, skoro jako na moři (Maruška prohlásila, že to "byl divný rybník, skoro jako moře").
No, a potom zbýval neúspěšný pokus o nákup bot a bloudění po dálnicích Rochesteru. Po posledním vínu nás čekala cesta domů zasněženým státem New York, méně zasněženou Pennsylvánií a nezasněženým Marylandem. Za pouhých osm hodin jsme brzdili před naším domečkem.
Už je to tady. Odříkaného chleba největší kus. A tak se i amerikoskeptici jednoho dne ocitli v USA na dlouhodobém pobytu.
pondělí 31. prosince 2012
neděle 16. prosince 2012
Za vláčky mezi kytkami a arabskou kaligrafií
Předposlední adventní neděle byla věnována muzeím. Maminka chtěla vidět vláčky v botanické zahradě, Vláďa z nich byl taky nadšený. Maruška se zase chtěla učit kaligrafii v "Muzeu asijských kultur", jak se už několikrát důležitě vyjádřila.
Nakonec jsme i přes rychlé opuštění domu skončili všude včas, vláčky jezdily dobře a do třídy v asijském muzeum jsme dorazili se zpožděním pouhých pěti minut. Vláďu v botanické zahradě nadchly otevírací dveře na fotobuňku, mnohem více než rostlinky a zhruba stejně jako vláčky. Maruška si vyzkoušela, že kaligrafie není vůbec jedoduchá věc, jak se vyjádřila. Ačkoliv měla sirky v očích, pořád by ještě psala a tvářila se, že jí to baví. Nakonec se doma ještě vzpamatovala, a to hlavně nad slíbenou roštěnou. Věrným průvodcem nám byl i dnes jako po celý víkend plyšák Sparky.
ZOOlights
Pořád nemůžeme věřit, že máme těsně před Vánoci. A tak zatímco z Čech vídáme zamrzlé vozovky, sníh na silnicích a mrazivý vzduch, do Washingtonu jakoby se paní Zimě nechtělo. A tak můžeme ještě vyrážet na kole, pomalu v krátkém triku (alespoň někteří).
Týden před Vánoci jsme tak znovu všichni osedlali všechna kola, co zde máme, vysadili Vláďu do sedačky a vyrazili do zoologické zahrady, která měla prodlouženou otevírací dobu.
Maruška chtěla vidět hady a hlavně se musela vyfotit se Sparkym. Tohoto plyšáka si děti předávají po týdnu a jeho držitel je "shining star" a jeho plakát visí na nástěnce ve třídě celý týden. Naše rodina má vůbec za sebou "hvězdný týden" ve třídě. V pondělí maminka podívala dětem ve školním planetáriu o hvězdičkách a ve středu táta ukázal pečlivě připravenou prezentaci o České republice s kvízem v rámci "kulturních dnů". Obojí sklidilo (snad) docela ohlas.
sobota 15. prosince 2012
Adventní Washington
Vánoce již klepou na dveře, a to je v USA čas vytáhout vánoční stromy a kilometr žároviček, jež by se daly omotat okolo stromů, zábradlí a všeho možného. Do svátečního se oděl i Bilý dům, což však není zvenčí moc poznat.
neděle 2. prosince 2012
Nastávající Advent
Advent přišel i do USA a přestože se zde slaví (jako u nás) ještě více nabubřelou obchodí výzdobou, náš příbytek zůstává skromný. Olinka s dětmi tak připravila adventní věnec, Marušce po Mikuláši vypadl zub, takže jí "zoubková víla" nechala něco pod polštářem a rodiče strávili večer u Star Dance a vyrábění adventního kalendáře.
Sokolský Mikuláš
Jako členové Sokola jsme se mohli zúčastnit krajanského setkání na Mikulášské besídce. Především Maruška měla druhé vystoupení (mimochodem, mnohem povedenější a sehranější než první) a Olinka si oddechla od dětí při dobrovolničení v kuchyni. Nakonec z toho byla příjemná akce s posezením, pravými klobáskami, jelítky a jitričkami. Klobásky jsme nakonec vzali i domů, zbytkem jsme se najedli až se nám dělaly boule z ušima. Dokonce i Vláďa vyjádřil pomocí svého "mamamam" velkou spokojenost.
Annapolis, Baltimore
Druhého dne po výletě do západní Virginie jsme využili auto podruhé, abychom se podívali do přímořského města Annapolis a do železničního muzea v Baltimoru. V duchu jsme děkovali půjčovně Alamo, protože kvůli zdržení při půjčování auta jsme si užili nádherný den v přírodě, zatímco v sobotu už bylo zataženo a hlavně foukal silný a celkem mrazivý vítr. A tak jsme po necelé hodině jízdy vystupovali v Annapolisu do pěkné zimy. Annapolis je stále hlavní město Marylandu a pyšní se titulem prvního hlavního města USA. Zároveň zde sídlí jedna z nejprestižnějšíh vojenských škol US Naval College.
Velká zima nás zavedla nejprve do turistického střediska a okolo kostela právě do první budovy parlamentu. Dnes zde zasedají zastupitelé státu Maryland, takže budova je používána. Naštěstí byla sobota a poslanci si patrně užívali volný víkend po Thanksgiving Day. Tak se nám podařilo podívat se do historických zasedacích síní a vysvětlit Marušce politický systém v USA (alespoň na krátkou dobu).
Následovala procházka po dvou velmi uličkách města, bohužel jedna (ta hlavní) z nich byla zacpána auty, druhá byla klidná a moc pěkná. V přísttavu se houpaly jachty, prostě mořská atmosféra se vším všudy. Jenom a rybu jsme si nechali zajít chuť při pohledu na ceny.
Raději jsme se uklidili do auta a následoval přesun do největšího města v "našem" Marylandu - Baltimoru. Po krátkém bloudění způsobeném neznalostí místních jednosměrek jsme natrefili na cedule Baltimore & Ohio Railway Museum. Na to se těšila téměř celá rodina. Vláďa už dlouho dělal sssss, Maruška v annapoliské zimě skučela, že chce do muzea, a o tátově železniční vášni není třeba dále psát.
Muzeum skutečně vypadalo moc pěkně, staré lokomotivy, dieselové pod širým nebem, parní pečlivě schované v rotundě, možnost projížďky vlakem po nejstarší železnici v USA (dnes ovšem jen pro muzejní účely), modelové vláčky, depo s ohromnými rychlíkovými lokomotivami, co víc si mohl vláčkový fanda přát. Vláďa pokračoval ve svém "sssss" ještě dlouho v autě a vypadal nadšeně jako už dlouho ne.
Mamince, která jinak starým vlakům příliš neholduje, tak zbyl hlavně Santa Claus promenující se vlakem a po areálu v převleku á la americká vlajka. Zvláště široké gatě s červenobílými pruhy vzbudili náležitou pozornost. Už se nedivíme místnímu patriotismu, ale toto bylo docela dost i na nás.
sobota 1. prosince 2012
Za Johnem Brownem...
Černý muž pod bičem otrokáře žil
Kapitán John Brown to zřel...
Tak tuto píseň zná snad každý Čech, který kdy seděl (i neseděl) u nějakého ohýnku s kytarou. Po úspěšném půjčení auta (viz předchozí příspěvek), kdy musela i s dětmi (a hlavně její kreditní kartou) přijet Olinka, jsme se mohli vydat asi 100 km za Washington do malého a malebného městečka Harper's Ferry.
Toto městečko leží na soutoku řek Potomac a Shenandoah, v hlubokých údolích, z ichž každým z nich prochází železniční trať (a dokonce používaná, byť jedna z nich pouze pro náklady a druhá i pro jeden dálkový a jeden regionální vlak denně). Tato železniční křižovatka z něj učinila významnou železniční křižovatku a před stavbou železnice zde stával významný přívoz.
Město se navíc nacházelo na přímém styku mezi tzv. Jihem a Severem (tato hranice probíhá i ve Washingtonu - na jedné straně řeky Potomac je severský Maryland, naproti je jižanská Virginie). Zde proto byl v 50. letech 19. století koridor pro útěk černých obyvatel USA z jihu na sever. V Harper's Ferry se navíc nacházel sklad zbraní a munice. Obojí se v tomto městečku také vyrábělo.
Není tedy divu, že v roce 1859 si toto místo vybral John Brown, jeden z radikálních představitelů hnutí za zrušení otroctví (abolitionist movement), pro svůj útok s cílem získat zbraně pro povstání proti otroctví. Nutno podotknout, že John Brown byl bílé pleti, tudíž šlo především o idealistický plán než racionální úvahu. Navíc občanská válka byla teprve přede dveřmi, jakkoliv rozpory mezi severními a jižními státy již sílily). John Brown si sliboval, že na jeho straně povstanou černí obyvatelé z celého okolí a postupně i z celých USA. Bohužel odezva byla poměrně slabá a posily proti Johnu Brownovi, jež se v muničním skladu zabarikádoval, vyrazily z DC. John Brown byl jimi nakonec chycen, řada jeho stoupenců a spolupracovníku zabita. V nedalekém Charles Townu (ano přesně tak se to píše, tedy nikoliv Charleston, ten je ještě dále na západ, větší) byl odsouzen k smrti a v říjnu 1859 oběšen.
Dnes je Harpers Ferry oblíbeným výletním místem z Washingtonu DC, takže o víkendech zde může být i celkem plno. Naštěstí jsme zde byli v pátek po Thanksgiving Day, kdy měla Maruška prázdniny, takže návštěvnost byla snesitelná. Tím spíše, že většina lidí zaparkuje auto na záchytném parkovišti cca 3 km za městem a nechá se do města dovézt kyvadlovým autobusem, typickým zde snad pro všechno. My jsme však autobus využili až na cestě zpět. Tam nám byla doporučena cesta podél řeky Shenandoah. Přestože nás stezka vedla kousek podél silnice, bylo možné uhnout podél jedné z tratí a navštívit zbytky starých mlýnů i akvaduktů pro jejich pohon. Navíc skvěle vyšlo počasí a podzimní idyla byla téměř dokonalá. Jenom zpátky jsme si „vychutnali“ frontu na shuttle bus zpět k autu, protože Maruška se již dožadovala „odpočinku“, protože jí prý „bolí nožičky“. No, spíše zase nebylo po jejím.
Fotogalerie
sobota 24. listopadu 2012
Jak si (ne)půjčit auto v USA
V sobotu a konci listopadu jsme si na dva dny zarezervovali auto. Výlet se nám však poněkud změnil, o tom však dále.
Zde je stručný návod na to, jak se vyhnout při půjčení auta obtížím. Především je nutno (jako všude) velmi pozorně číst podmínky pronájmu.
Tak se mi stalo, že jsem jako jediný rodinný řidič přijel na Union Station, kde jsme měli auto zarezervované vybaven řidičským průkazem a svou debetní kartou (českou kreditní kartu nemám). Jen tak na okraj - americkou kartu mi tady prostě nevydají. Jako cizinec nemám credit history, takže mi ani nepůjčí a aní nemohou zjistit, zda dluhy umím splácet. Nutno dodat, že to není pouze náš problém, obdobným problémům čelí i mnohem déle zde pobývající cizinci.
Jóó, ono bych si mohl půjčit auto i na debetní kartu, musel bych jenom ukázat letenku zpět. V tu chvíli by nikoho moje kreditní historie nezajímala, jenom když vědí, že se odsud dostanu a kdy to bude.
No, jsme stále v zemi paradoxů.
pátek 23. listopadu 2012
Thanksgiving Day s vláčky a botanikou
Dlouho jsme přemýšleli, co udělat na Thanksgiving Day. Ve hře by byl i nějaký úlet typu Floridy, od toho však odrazovaly vyšroubované do neakceptovatelnýh výšin ceny všeho. Nakonec zvítězila varianta muzejní a výletní. Na dva dny jsme si půjčili auto a na samotný Thanksgiving Day jsme nechali maminku, aby dala do pořádku domácnost, upekla v naší minitroubě krocaní maso, udělala masové blinčiky a (nejlépe) si trochu oddechla.
Zbytek rodiny vyrazil do centra pod samotný kapitol do botanické zahrady. Dnešním dnem se otevírala místnost s modelovými vláčky, což zaujalo Marušku i Vláďu. Bylo sice nutné vystát si frontu, ale výsledek stál za to. Vláďa byl z vláčků nadšený a i Maruška pobíhala v jinak docela nacpané místnosti vcelku čile z jednoho kouta do druhého.
Nakonec jsme si prošli botanickou zahradu, alespoň její část, a za krásného světlého dne jsme posvačili na Mallu (na hlavní centrální ulici Washingtonu lemovaném mnoham skvělými muzeji). A protože v muzeu kosmonautiky jsme již byli, Maruška si vyprosila muzeum indiánským kultur, konkrétně místní dětský koutek, který sliboval dětem kreslení, pas na razítka za splněné úkoly.
Fotogalerie asi tentokrát řekne více
čtvrtek 22. listopadu 2012
Rock Creek Park - cyklovýlet
Stále pěkný, slunečný listopad i nadále využíváme k výletům. Víkend tak byl vedle návštěvy u našich ruských známých zasvěcen také další amortizaci našich kol. Asi 4 km od našeho domu je Rock Creek Park, největší rekreační zóna Washingtonu i přilehlých částí Marylandu. Vzali jsme to tentokrát oklikou přes pěknou vilovou čtvrť, potom údolím Rock Creeku a po závěrečném stoupáním, kde nám Maruška úspěšně "simulovala" umírání, přišla odměna v podobě svačiny a zlatého hřebu dne - návštěvě planetária. Představení bylo tentokrát moc pěkné, hlavně díky technice, jež umožňovala přibližování i oddalování hvězd a planet.
neděle 11. listopadu 2012
Bazarové zpívání
Česká ambasáda pořádala předvánoční bazar s již vánočním programem. Představila se i děcka z našeho washingtonského Sokola s vánočními koledami.
pátek 9. listopadu 2012
Chesapeake Bay - poslední koupání v moři u Washingtonu
Díky novému foťáku se nám ze starého a pokaženého podařilo vytáhnout zářijové fotky z koupání v Chesapeake Bay. Je to malá vzpomínka na teplé dny, kdy se dalo vyjet k moři i do okolí Washingtonu. Vzhledem k našemu březnovému odjezdu už asi podobná možnost nebude.
Maruška by mohla být v moři pořád...
... nebo si alespoň hloubit kaály v písku.
Někdy za pomoci brášky a táty.
pondělí 5. listopadu 2012
Florida
Již dlouho jsme Marušce slibovali moře a chvilkový únik z nastávajícího nevlídného podzimního počasí ve Washingtonu. V září jsme tak našli a zajistili prodloužený víkend na Floridě v megapolisu Miami-Fort Lauderdale. Hotel byl skoro u pláže i s malým bazénkem v případě bouřlivého počasí. Kromě toho jsme měli v úmyslu využít půjčené auto k výletům po okolí.
Leč, člověk míní a hurikán mění. V tomto případě změnil náš čtyřdenní výpad v bezmála týdenní dovolenou. Již při odletu jsme sledovali hurikán odcházející postupně z Floridy, aby nad Atlantickým oceánem nabral sílu a udeřil na východní pobřeží USA. Synoptické mapy se středem hurikánu se staly naším každodenním společníkem. Spekulovali jsme, jak a hlavně kdy poletíme zpátky, jak velké škody natropí bouře ve Washingtonu a především sobecky, v naší čtvrti a v našem baráčku.
Naštěstí byl čas i na příjemnější věci. Maruška měla životní zážitky ze sledování aligátorů ve volné přírodě v národním parku Everglades. Pravda, měl jsem pocit, že všichni aligátoři museli mít z hlučným airboatů hluché všechny uši. Naštěstí jsem později pochopil, že aligátor je sice nebezpečné, avšak celkem tupé zvíře. Vláďovi turbína nevadila, v největším randálu usnul a aligátory prospal. Neviděla je ani maminka, která prohlásila, že podobné tvory nemusí (no, stejně nás provázeli všude).
Vrcholem cesty byl celodenní výlet do Kennedyho vesmírného střediska na Mysu Canaveral. Samozřejmě jako správní turisté, nic zvláštního. Muzeum programu Apollo s lodí Saturn však stálo za to, stejně jako naučný 3D film s úchvatnými záběry z Hubbleova teleskopu. Vláďu zase zaujaly prolézačky a především autobus, kterým se vozili astronauté k raketoplánu. Pro Marušku byla vrcholem závěrečná atrakce, kdy jsme si na trenažeru zkusili start raketoplánu ("bylo to hrozné, ale nejlepší to bylo potom, protože se otevřela střecha a nad námi byly hvězdičky a Země").
Návštěva oceanária se nesla především ve znamení skákajících delfínů včetně toho nejslavnějšího - rekordmana ve skoku do výšky Flippera (údajně je to hrdina jedné z nesčetných amerických zvířátkových show. Nevíme, televizi nevlastníme). My dospělí jsme ocenili tichý koutek s totálně línými aligátory a želvami a dokonce i s malým leguánem pobíhajícím v korunách stromů.
Poněkud zklamáním byla návštěva indiánské vesnice uprostřed Evergladských mokřadů. Místo prohlídky nám bylo shlédnout naučný film, jenž by se dal shrnout jako ponaučení otce synovi o dodržování indiánských tradic. Nejcennější byly novinové výstřižky v jednom boxu, umně schované za jiné obrázky. No, číst to všechno a dozvědět se nějaké informace, to by bylo na průměrného Američana dost. A člověk toužící se něco dozvědět se zase rád ohne a popídí.
Nakonec jsme stihli i to moře, pravda, až na závěr pobytu. Ne, že by nebylo počasí. Dozívající hurikán však udělal své a první dny byly takové vlny, že nám jedna z nich neopatrnou Marušku spláchla od boků k patám a mohli jsme být rádi, že jí nám moře neuchvátilo celou.
Fotogalerie
čtvrtek 25. října 2012
Návštěva v Bloomingtonu
Bývalé nádraží v Bloomingtonu
Tak jsem se opět vydal na cestu po USA. Tentokrát na konferenci na Indiana University v Bloomingtonu. I cestu jsem tentokrát zvolil ne zcela tradiční. Ježto nebyly k dispozici relativně levné letenky, vydal jsem se na dvacetihodinovou cestu vlakem.
Zpočátku to bylo poměrně příjemné. Zásuvka mi umožňovala celem nerušenou práci a absence internetu i absenci jiných rušivých momentů. Cesta navíc vedla krásnou podzimní krajinou Virginie a Západní Virginie plnou barevných listnatých lesů. Občasné zastávky byly často ve městečcích ztracených v lesích. Výjimkou byly některé rovinaté úseky do Charlottesvillu, města proslulého svou klasickou architekturou pod vlivem prezidenta Thomase Jeffersona.
Na jedné z těchto "ztracených zastávek" si však vedle mě sedla paní, bývalá učitelka na střední škole, dnes v důchodu a zahájila velmi povídavé období. Bohužel některé americké ženské intonační konstrukce nejsou mému uchu příliš po chuti a zvláště, mám-li je slyšet dlouhou dobu z těsné blízkosti. Snažil jsem se zabrat se opět do práce, moc to však nešlo, protože cestující se rychle sezámila s okolními lidmi a její zvonivý hlás se nesl snad celým vagónem. Podívaná na lesy však skončila se setměním a navíc náš vlak začal přidávat na zpoždění. Naší spolucestující představa osmi hodin ve vlaku nebyla moc po chuti, natož když se její pobyt měl prodloužit na devět a půl. Závěr cestování s touto dámou tak byl už snad pro všechny značně obtížný, protože její zvolání "Ashlen" spojený s poznámkami typu "když už tam budem" se opakovalo ve stále se zkracujících intervalech. Jejím výstupem se naštěstí uvolnila celá dvousedačka, tak jsem měl téměr celou noc skoro lehátko. Amtrak má naštěstí docela sklápěcí sedačky, hodně místa na nohy a podložky pro nohy umožní sice skrčenou, ale přece jen ležící polohu.
Ráno jsem v ještě temném Indianapolisu vystoupil až překvapivě svěží. Do Bloomingtonu sice koleje vedou, nicméně z osobní dopravy zbla jenom cedule na bývalém nádraží. Krátká procházka a chvilka hledání a doptávání se mě dovedly až na autobusovou zastávku č. 8, jediné linky, která spojuje centrum města s letištěm. Prohlédl jsem si alespoň hlavní třídu ve tmě s městským divadlem a radnicí a také muzejní komplex, čímž se zajímavé exteriéry tohoto města prakticky vyčerpaly.
Letiště v Indianapolisu je naštěstí příjemné, komfortní, s wi-fi po celém území a jinými civilizačními vymoženostmi. Dojedl a dopil jsem téměř všechny zásoby z domova a v lidu nasedl do malého shuttle busu do Bloomingtonu.
Velmi příjemný a ochotný řidič mě vysadil u Holiday Inn hotelu a ještě mi poradil cestu k mému hotelu. "I like the job", říkal na pochvalu spolucestujících a bylo vidět, že to není ani americky hrané.
Hotelový pokoj byl standardního motelového typu, ale hlavně, že pokoj byl snesitelný a čistý. Stejně jsem další tři dny strávil na konferenci od rána do večera. Účastníků bylo opravdu hodně, takže jsme od osmi ráno do večerních hodin neměli oddechu.
Volno na procházku po městě s po areálu univerzity tak bylo pouze první a poslední den. Pokud bych chtěl studovat a pouze studovat východní jazyky v USA, potom je Bloomington opravdu skvělé místo. Škola středoasijských a turkických studií je tady opravdu proslulá a městečko samo o sobě nenabízí mnoho možností povyražení kromě studia, barů a několika obchodů. Celý campus je postaven v neotudorovském slohu, takže si člověk připadá skoro jako někde v Anglii, byť postavené v 19. století (univerzita samotná byla založena v roce 1820). Prostě typický celkem zvlněný středozápad. Ale v podzimním hávu a pěkným počasím (které po dva dny konference nebylo naštěstí moc patrné) to vypadalo opravdu příjemně.
Poslední den ráno už mi tak nezbylo, než nasednout u Holiday Inn do minibusu a se stejným řidičem se nechat odvézt na letiště. Menším letadlem jsem se přesunul do Charlotte, centra Severní Karolíny. Z města samotného nakonec bylo vidět jenom downtown se vzdálenými mrakodrapy. Čekal jsem menší letiště, zatímco mě přivítal terminál, proti kterému je Ruzyně pomalu okresní formát. Netušil jsem, že se jedná o jedno z centrálních letišť US Airways. Cesta do DC však naopak byla překvapivě velkokapacitním B-767, ve kterém jsem létával spíše mezikontinentální lety. A bylo úplně plno. Výlet byl zajímavý, především však z profesionálního hlediska. I když, člověk pořád poznává něco zajímavého.
Oslavy sokolské obce ve Washingtonu
Sokolská obec, jejímž jsme všichni členy (ačkoliv v různém stádiu aktivity), uspořádala na řece Potomac piknik pro své členy i nečleny. Byla to příležitost sejít se s některými známými i s novými lidmi. Klobásky byly výborné, Maruška se seznámila s novými dětmi a strašně si zmazala blátem nedělní gatě, projeli jsme se na lodičce, prostě příjemné a uvolňující odpoledne. Navíc Maruška byla moc šikovná a cestu na kole zvládla tam, ale hlavně zpátky, kdy se musí šplhat pořád do kopce od řeky až do našich výšin Bethesdských.
Řeka Potomac
Vodní živly
Vláďa na stromě
neděle 7. října 2012
Great Falls II. aneb americká poctivost a vodopády
Tak jsme se opět shledali s foťákem. Stačilo zavolat do návštěvnického centra Great Fall Tavern a v neděli odpoledne si táta udělal skoro stejnou projížďku na kole jako včera (s jedním autobusovým přiblížením).
Na tomto místě je třeba poděkovat jak návštěvnickému centru, tak i neznámému návštěvníkovi. Někdo by možná mohl čekat, že začnu odrbanou písniču ve stylu "to by se u nás nemohlo stát". Jenomže nám se to už několikrát stalo. S ohledem na svou zapomnětlivost mohu doložit, že se mi podobný případ stal minimálně v Kyrgyzstánu, na Slovensku, ba i české kotlině. Takže zase tak výjimečné to není. Na druhou stranu, pokud bychom se podívali na profil návštěvníka těchto vodopádů, tak to určitě nebude úplný chudák a dárek v podobě ne úplně zachovaného foťáku, který už má také leccos za sebou, pro něj určitě nic atraktivního nepředstavuje. Možná by se zachovalo podobně i více lidí u nás.
Jinak tedy mohu poskytnout několik fotek od vodopádů, které doplní včerejší vyprávění.
Výlet na Great Falls a podél Chesapeake & Ohio Channel
Jelikož na sobotu slibovali krásné počasí, zatímco a neděli celodenní déšť, vyrazili jsme otestovat naše kola a svaly do terénu. Pro Marušku to měla být první delší vyjížďka. Počítali jsme, že s pomocí autobusu zvládne zbývajících 5 km tam a 5 km zpátky. Do autobusu (nebo spíše před autobus) se dají dát dvě kola, a tak mužská část ve složení táta na kole a Vláďa v sedačce vyrazili podél rušné River Road do městečka Potomac. Tam na ně čekala dámská polovina přiblížená autobusem.
Výhodou Marylandu je dost častá možnost využívání chodníků jako cyklostezek, zvláště v málo frekventovaných oblastech. Čtvrť, okolo které jsme projížděli, však byla plná střežených kvartálů či bohatých vil. Chodník tak byl v podstatě prázdný až na několik španělsky mluvících chův.
Po necelé hodince klidné jízdy, kdy se Maruška naučila používat přehazovačku, jsme dojeli do rezervace. V Americe je všechno dobře organizované, takže za vstup do rezervace se platí (za něco se ty chodníky udržovat musejí), v našem případě to bylo 5 dolarů za dva dospělé na kolech, děti neplatí.
Krátká konzultace s mapou a vyrazili jsme k vodopádům. Ty byly skutečně moc pěkné (viz přiložené foto), samozřejmě Niagara nebyla, ale Vláďa si vychutnal hučící vodu, načež zjistil, že se z mostu dají házet kamínky a lístečky. Maruška zlézala jedinou povolenou skálu v okolí.
Po krátké svačině jsme se rozhodovali, zda jet podél kanálu dále, nebo se vrátit stejnou cestou zpět. Nakonec dospělí přesvědčili Marušku, že dalších 7 mil (něco přes 11 km zvládne). Cesta byla skutečně příjemná, po skoro úplné rovince; vedle nás voda, stará zdymadla a pod námi na druhé straně řeka Potomac. Bohužel vyfotit si tu krásu již nebylo čím. Táta bohužel na jednom stanovišti zanechal foťák a dvojí pokus o jeho znovunalezení byl marný. Poslední zoufalý pokus bude telefon do nedalekého návštěvnického centra (nelze podceňovat, Američané jsou občas hodně poctiví nálezci). Z dnešního výletu nemáme ani jednu naši fotku, což je věčná škoda, protože to bylo pěkné podzimní počasí, stromy již dostávaly barevný háv a líná voda se leskle třpytila a odrážela celou tu nádheru zpět k nebi.
Tak po básnické vložce opět zpět do reality. Realitou byl Vláďa, kterému zachutnala houska, ovšem nemohl pochopit, že už žádnou nemáme. Takže za jízdy se dost rozčiloval, postup vpřed však již byl nutný, protože čas kvapil a vzduch se začínal ochlazovat. Nakonec jsme našli zdymadlo č. 7, což byl náš výjezd a Glen Echo Park. Brzy jsme našli zastávku autobusu, který nám, pravda před nosem ujel. Holky tak půlhodiny počkaly, protože Maruška už toho po 20 km v nohách měla dost. Já se vydal s Vláďou na poslední stoupání k domovu, vzdálenému asi 15 minut jízdy. Dali jsme se do vaření a než holky dorazily, byla hotová polévka, rýže i maso. Pěkný výlet v pěkném prostředí skončil.
sobota 6. října 2012
Ze života všedního. Hřiště
Můžeme také představit náš oblíbený cíl (zatím, dokud je hezky) - hřiště asi 100 m od Maruščiné školy. Vláďa jej má spojený s vláčkem - když řekneme, že jdeme na hřiště, tak začne říkat s.s.s.s, což v překladu znamená vlak. Oba si tam najdou svoje, Vláďa vláček a klouzačku pro menší i větší děti, Maruška si protahuje tělo na prolézačkách. Jenom však čekáme, kdy to hlavně Marušku přestane bavit.
Pokud to počasí dovolí, tak jedeme samozřejmě na kolech i maminka si už docela a kolo a na sedačku zvykla. S Vládou už mají za sebou několik výletů do obchodu, a to i na vzdálenější stanici metra.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
