První krůčky ve Washingtonu aneb kam hlavu složíme

Nejvýznamnější problém každého Fulbrightisty na začátku pobytu je ubytování. Jelikož jsme se rozhodli, že bychom potřebovali bydlet s dětmi na hotelu co nejméně, již od května jsme sledovali pohyb cen v doporučených a dobrých čtvrtích. Čím blíže k odjezdu, tím stoupalo napětí ohledně doby pobytu a přechodném hotelovém ubytování. Všichni, kdo by nás mohli v kritickou dobu ubytovat, zrovna nemohli, což v žádném případě nekritizujeme a jsme vděčni i za ty nabídky, které k nám dorazily. Nicméně jsme nakonec rezervovali hotel a potom ještě jeden, levnější (pro zájemce, jednalo se o Inn of Rosslyn, jehož cena se přes Expedii pohybovala na 70 USD/noc na 2 double beds). S dětmi jsme o mnoho levněji nemohli pořídit. Přes známé se nám podařilo kontaktovat velmi schopnou realitní kancelář, kterou vede mj. Češka žijící ve Washigtonu. Ta sice nemohla náš případ převzít osobně, avšak předala nás své kolegyni. S jejich pomocí jsme odlétali do Washingtonu alespoň s nějakou nadějí na nalezeí vhodného bytu. Jeden z nich byl dokonce zařízený. Bohužel nás rovněž čekalo nepříjemné překvapení s finančními prověrkami. Chápu, že si družstvo přálo vidět naše účty a stipendium rozhodně nedosahovali požadované dvojnásobné hodnoty nájmu. Jako garanci jsme se proto snažili poslat výpisy z našich účtů. Nemáme to ve zvyku, ale nakonec jsme odeslali nejčerstvější výpisy z účtů. Ve středu před nedělním odletem nám však došla zpráva, že požadují potvrzení z banky o stavu účtů. Zejména je zajímal náš účet v jedné nejmenované mezinárodní bance, kterou znají i v USA. Bylo nám jasné, že známé jméno je pro ně větší garance, než za oceánem neznámá česká banka, byť se zahraničním vlastníkem. Na anglicky psaném potvrzení mělo být podle požadavků z realitky, jež jeden z bytů zprostředkovávala, kromě výše zůstatku (co kdybychom ale druhý den všechny peníze vybrali?), také číslo na našeho osobního bankéře. To jsme sice uvést mohli, avšak bylo by jim to dost k ničemu. Jedna z našich bank nám dokonce řekla, že by těžko někomu třetímu z cizí země řekli, že u nich vůbec máme účet. Týden a půl před odletem jsme rovněž intenzivně začali odepisovat na aktuální inzeráty z Craiglistu, což je největší inzertní síť USA (dá se tam sehnat opravdu všechno). Tip pro budoucí generace – přehlednější se nám zdál Padmapper, který rovněž obsahuje inzeráty z Craiglistu, avšak tyto se zobrazují rovnou na mapě. V líčení vynechám dlouhou cestu přes oceán, kde nám bylo celkem jedno, že letíme největším dopravím letadlem světa (A-380 Air France), ani dlouhé čekání na celní kontrole, neboť jsme jako poctiví blbci přiznali, že vezeme více jak 10000 USD. Měli jsme to rovou zapřít. V pondělí, tj. den po příletu nás děti vzbudily již o půl třetí ráno, čímž se projevil přetrvávající jet lag. Nebyl to moc dobrý vstup do náročného dne. První prohlídka se nám také poněkud zdržela, a tak jsme využili času a šli se podívat do vytipovaného condominia nedaleko metra Van Ness se skvělou školou. Byl jsem velmi překvapen, že se nám podařilo okamžitě najít byt, nevelký 2+kk za 1800 USD, včetně utilities a bazénu. Dokonce by nám odpustili i registrační poplatky, protože jsme tam měli známého. Než jsme se však stačili domluvit a podívat se pro srovnání i na další byty, přišli další zájemci a okamžitě vše podepsali. I druhá prohlída dopadla trochu zklamáním. Byl to náš favorizovaný byt, v dobré čtvrti ve Washingtonu, navíc zařízený a o který jsme svými papíry z banky již týden bojovali. Po setkání s naší realitní agentkou se nám otevřel sice pěkný a opravdu slušně zařízený byt se skvělým výhledem na Virginii a lesy Georgetownu, zatímco celý dům dýchal honosností konce 20. let. Bohužel se nám zdálo, že byt je zařízen až trochu příliš. Před námi zde byl nějaký advokát (nebo majitel bytu byl advokát), který tam zanechal složky se svými případy, krabice s diapozitivy a vizitkami, množství knih o latinskoamerických kulturách, a dokonce i zbytky tři měsíce starého jídla v lednici. Poněkud nás to zarazilo, neboť jsme měli pocit, že realitka či majitelé bytu dají byt alespoň trochu do pořádku. Takto to vypadalo, že odtud někdo rychle odešel se svými svršky a nechal zcela zařízený byt napospas osudu nebo se možná jednoho dne večer vrátí. Večer nás čekala třetí prohlídka. Tu již však naše děti nezvládly a odpadly řídíce se i nadále českým časem. A tak bylo nutno děti a neřídící část rodiny deponovat na pokoji a odjet samostatně. Čekal mě mladý americko-čínský pár, navíc v očekávání. Prostory to byly skvělé, velké, dva pokoje a velká místnost. Kuchyně, pravda, nebyla plnohodnotná, ale cena zase byla o mnoho nižší. V úterý jsme si stanovili jako poslední den hledání, večer jsme se měli rozhodnout a ve středu zvednout kotvy z hotelu. Dopoledne nás čekal ještě jeden domeček, tentokrát v centru Washingtonu. Také docela příjemný využitý prostor, nicméně za tu cenu zdaleka nejdražší varianta (1750 USD + utilities). Nakonec jsme tuto variantu zavrhli téměř okamžitě a vydali se ještě jednou za hranice DC, do domečku, který chtěla vidět i Olinka. Bylo jasné, že večer bude těžké rozhodování, protože přes problémy s kuchyní a trochu delší dojezdovou vzdáleností se jednalo o výbornou alternativu. Jak jsme si dělali do té doby trochu srandu, že budeme rádi za domeček u Číňanů (tak jsme si pár pokřtili na základě předchozích mailů), tak teď to vypadalo, že tam skončíme. Pro domeček hovořila cena (nakonec jsme se domluvili na 1600 USD, vč. utilities), velikost prostoru, sympatičtí majitelé, se kterými bychom snad mohli vyjít, dobrá škola 200 m od domu a příjemné okolí vilové zástavby. Proti hovořila samozřejmě menší frekvence dopravy (jedna linka autobusu, v sedlech jezdící cca 1x za půl hodiny), delší (a tím pádem i dražší) dojezdová vzdálenost, obchod cca 1 km odtud, absence katolického kostela (na rozdíl od zařízeného bytu) či nevybavenost bytu a nedostatečná kuchyně, do které domácí koupili vařič, mikrovlnku a jakýsi hrnec, v němž jsme objevili nádobu na vaření rýže. A taky malou troubu, do níž se toho asi nevejde. Abychom zkrátili vyprávění, tak jsme v domečku nakonec skončili. Po dlouhém, předlouhém uvažování jsme nakonec udělali radost majitelům domečku a zarmoutili realitní kancelář. Obě místa byla skvělá, každé mělo (a má) nějaké nedostatky a zároveň výhody. Nakonec rozhodl los a Maruška – oba chtěly do domečku. Ve středu ráno jsme proto odhlásili hotel a s plným půjčeným autem, tentokrát jiným, vyrazili směr Maruščina škola a domeček. Majitele jsme poněkud vzbudili, ale i tak s námi hned podepsali smlouvu a my jsme již nalehko vyrazili na oběd do obchodního domu IKEA. Ne, že by tam tak dobře vařili, ale byt potřeboval alespoň základně vybavit – matrace, povlečení, stůl a židle pro Marušku, stůl a židle do jídelny. Poslední z nás šel spát ve tři ráno, zato však bylo všechno hotovo a ráno jsme zasedali ke snídani u svého stolu v relativně slušně zařízeném bytu. Za tři dny jsme tak mohli konstatovat, že základní problém Fulbrightistů je vyřešen.