neděle 23. září 2012

Vláďa na kole

V sobotu 22.9. měl Vláďa premiéru na kole. Nejprve se mu do sedačky moc nechtělo, ale nakonec, jako v písničce "Sama kralovna",nechtěl jít dolů. A tak jsme vyrazili na hřiště (bohužel naposledy na nějakou dobu, protože večer Maruška definitivně lehla s kašlem. Po úspěchu se sedačkou pro Vláďu jsme se rozhodli najít kolo i pro Olinku. To se podařilo během neděle, a tak můžeme se zdravým mančaftem vyrazit konečně na nějaký rodinný výlet na kole.

čtvrtek 6. září 2012

Maruška jde konečně do školy!

Jenom v rychlosti přidávám z práce první fotky Marušky, která jde poprvé do školy na "plný úvazek". V úterý si školu "osahala" na hodinu a přestala z ní mít strach. Doplním příspěvek večer po práci.

středa 5. září 2012

Ach ta klimatizace!!!

Tak místní klimatizace si vybrala svou daň. Chápu, že je teplo a chápu, že je vlhko a lidi v tom nechtějí celý den pracovat. Ale opravu se musí člověk oblékat do svetru při vstupu do obchodu či do autobusu, protože má pocit, že vchází do mrazničky? Prostě bez klimatizace se Amerika nehne. Je to sice hezké, ale neslouží to moc zdraví. Možná už na to tady jsou zvyklí. My tedy ne. První padl Vláďa. Asi je to tím, že jsme ho neoblékli, když jsme šli do obchodu. Možná mu přidala i naše klimatizace, ke které si Vláďa s oblibou stoupal. Takže najednou měl 38 horečky a začali jsme se pídit po systému amerického zdravotnictví. Dostali jsme kontakty do dvou místních nemocnic, nedaleko. Místní doktoři jsou totiž k dispozici pouze a appointment. Naštěstí jsme to zatím zkoušet nemuseli (pokud se budete chtít dozvědět více z mnohem lépe informovaných zdrojů, zkuste třeba tento odkaz). Na druhém místě jsem skončil já. Již několikrát mě ofoukla klimatizace na různých místech, včetně práce či autobusu, proti čemuž začala protestovat moje hlava. Takže se občas vrátím domů, s vypětím sil pomůžu alespoň trochu s dětmi a jsem rád, že mohu lehnout a spákem to alespoň trochu vyřeším. Ale nevím dne ani hodiny, kdy mě to popadne a efektivita práce se výrazně sníží. Hned v neděli po návštěvě muzea se zvýšila horečka i Marušce. Už se asi nikdy nedozvíme, jestli to na ní pšiknul Vláďa, nachladila se v obchodu nebo v muzeu nebo to bylo všechno dohromady. Každopádně během neděle a volného pondělí se ukázalo, že Maruščin plný nástup do školy se patrně odloží (o tom v dalším blogu). No, a v úterý si krk obvázala i poslední část rodiny. Olinka to určitě dostala od dětí. Nemá to sice nějaký dramatický průběh, ale příjemné to rozhodně není. Proti klimatizaci jsme se začali bránit alespoň doma. Kašleme na energetickou úsporu v domě a natvrdo začínáme zvlhčovat větráním zvenku. V bytě je sice poněkud vlhčeji a tepleji, ale prozatím to není nepříjemné a vyrovnává se rozdíl při přechodu mezi venkovním prostorem a domovem, kde jsme nuceni trávit mnohem více času, než jsme si doposud představovali. Ale třeba si zvykneme. Stejně by to bylo jednodušší, kdyby té klimatizace nebylo tolik.

Návštěva muzea kosmonautiky

V sobotu Vláďa chořel (o tom v dalším příspěvku), takže zatím zdravá Maruška se vydala s maminkou do muzea kosmonautiky. Fotky bohužel nemáme, protože holky zapomněly fotit. Nicméně Maruška přišla nadšena z pilotní kabiny družice. Obě dámy si však stěžovaly na chladící zařízení v muzeu, takže jsme čekali, co z toho bude.

Papírová hora padla

Tak jsme zdolali papírovou horu se školským úřadem. V pátek 31.8. se nám s Maruškou podařilo poměrně rychle získat přeřazení do první třídy. Paní byla rozumná, papír vzala bez problémů a ještě se divila, že nám přeřazení nepotvrdila škola. No, nechali jsme to bez dalších komentářů. Následovala zkouška ESOL, která měla testovat angličtinu. V Maruščině případě v podstatě nebylo co testovat, takže paní nás vzala skoro hned a Maruška byla za dvě minuty hotová. "Ona mi paní ukazovala pejska a kočičku, ale já jsem si nemohla vzpomenout, jak se to anglicky řekne", sdělila posléze Maruška své dojmy. Paní prohlásila, že Maruška na ní mluvila anglicky. Další cesta vedla už do školy. Odevzdali jsme papíry a byli zařazeni do třídy ke slečně Klobusové. Popřáli nám pěkné svátky (v pondělí 3.9. bylo volno - Labour Day) a máme se dostavit v úterý po volnu. Takže snad již nic nebrání výuce angličtiny.

pondělí 27. srpna 2012

Zápis do školy podruhé aneb "bez bumážky ty kakaška"

Pokusili jsme se s Maruškou podruhé prorazit byrokratickou Hlavu XII. Samozřejmě bezúspěšně. Maruščina cesta do první třídy dnes nezačala dobře už na autobusové zastávce. Patrně nám vynechal jeden autobus nebo jel o více jak 5 minut dříve. Při místní frekvenci dva autobusy za hodinu to znamená půlhodinu čekání navíc. Ale budiž, chtěli jsme sem a je náš problém, že nemáme auto. S poněkud rychlejšími přestupy, než nám ukázal internet (zlatý IDOS) jsme již za hodinu od opožděného odjezdu z naší zastávky třímali v ruce číslo na lékařské vyšetření. Analýza ruky dopadla dobře. Zjistilo se (kupodivu), že TBC nemá, jak řekla doslova paní doktorka "she is good". Jenom máme ještě jedno povinné očkování, ale to budeme řešit až po zapsání do školy. Ta se nám však moc nepřiblížila. Na testování z angličtiny jsme sice dorazili včas, avšak, jakmile poznali, že chceme přeřadit z Kindergarten do 1. třídy, chtěli vidět vyjádření Interational Office. To budeme mít, možná (pokud nám uznají papír ze školky v Praze, který dneska dorazil), v pátek. Do té doby mohou testovat Marušku na znalost angličtiny pouze na úrovni Kindergarten. Vysvětlovat, že Maruška umí anglicky na stejné úrovni (totiž skoro vůbec) a bude mít patrně stejné výsledky na jedné i na druhé úrovni, byly k ničemu. Inu, hlavou zeď neprorazím a snaha urychlit nástup do školy je dokonale marná. Tak jsem vzal zavděk termínem v pátek a nahlas vyjádřil svůj názor na celý tento zbyrokratizovaný a zkostnatělý systém jako na "stupid" a uvnitř jsem měl na jazyku mnohem horší výrazy, jakkoliv nejsem havíř ani dlaždič. Nicméně i jako "visiting professor" mám jisté meze diplomacie. Bohužel Maruška není tak hloupá, aby na mě nerozeznala mou náladu, takže přišla s konstatováním, že do tohoto úřadu pojede "už jenom jednou" a "raději pojede zpátky do české školy". Takže nám zbývá poslední pokus v pátek. Držte palce. Na druhou stranu uznávám - je náš problém, že o nějakém dokumentu ze školky nevíme, měli jsme si to zjistit sami.

neděle 26. srpna 2012

Zapíšeme Marušku do školy nebo zpátky do školky?

Amerika je byrokratická a hledí více na papíry než na potřeby dítěte. Tolik naše první zkušenost se získáváním povolení do školy pro Marušku. Po asi hodinové jízdě autobusem, metrem a autobusem (sakra, opravdu tady nemohou myslet na rodiny, co nemají auto) jsme došli s Maruškou do budovy s honosným názvem Rocking Horse Road Center. O žádné koně se tu však nejedná. Na chodbě před velkou místností se sešli zástupci nejméně tří kontinentů – slyšel jsem nejvíce francouzštinu a pochopitelně španělštinu. Po zapsání (na všechno je nutné mít appointment) u stolu nás pozval mladší Pákistánec ke stolku k ověření dokumentů. První jej zarazila naše ověřená a přeložená kopie rodného listu Marušky s razítkem oficiálního překladatele. Pán byl evidentně zvyklý na originály, a tak si vše dlouze ověřoval. Dobrá, tento krok po konzultaci se starší pracovnicí prošel. Druhým problémem se ukázala absence papíru ze školky o absolvování předškolní docházky. Na tento krok jsme bohužel připraveni nebyli. A ukázalo se to jako velký problém. Jak Olince posléze řekli ve škole, jedná se o „very important document“, bez kterého bylo jednostranně rozhodnuto, že Maruška půjde do školky. Tady se tím myslí „kindergarten“, tj. předškolní výchova. Maruška by se sice učila anglicky, ale zároveň by jí místní program s malými dětmi, které se učí písmenka, asi mnoho nepomohl. Zatím s tím však nemůžeme nic udělat, budeme se snažit získat papír z české školky a uvidíme. A tak kvůli jednomu byrokratickému papíru se bude Maruška nudit doma místo, aby už se věnovala vzdělávání. Napadlo mě, že je ani moc nezajímalo, co vlastně dítě umí. Od známých víme, že do školky tady poslali i sedmileté dítě. Další kolo bylo jednodušší. Na kontrole zdravotních dokladů mezinárodní očkovací průkaz prošel hladce. Na zdravotním středisku po nějakém čekání potřebovali hlavně Maruščinu ruku, aby jí mohli píchnout injekci a tím udělat test na tuberkulózu. Tento test už sice jednou absolvovala, ale všichni děti-cizinci musejí tímto testem projít. Takže nástup do školky/školy se odkládá ještě nejméně do úterka. Výsledky TB testu budou až v pondělí. Vlastně neodkládá. Návštěva místnosti 100 (už mi hlavou proběhla vzpomínka na „místnost 101“ z Orwellova románu 1984, ale to už by bylo subjektivní přehánění), kde se děti testují na tzv. ESOL, tj. znalosti angličtiny, byla krátká. Potřebovali jsme nový „appointment“. Naštěstí se uvolnilo místo v pondělí, takže třeba bychom mohli mít výsledky ve středu a ve čtvrtek by Maruška mohla nastoupit do školky. Během pátečního večera se nám po několika telefonátech podařilo dostihnout naší paní ředitelku ze školky, která byla sice mimo Prahu, ale velmi laskavě nám slíbila vyřízení celé věci v pondělí. Naštěstí nám může pomoci i naše ambasáda, která nám může dát i razítko o pravosti dokumentu. Hotový dokument však nemohu přinést do Internatioal Office jenom tak. Odevzdat jeden papír lze totiž pouze s appointmentem a vzhledem k začátku školního roku je volno až za týden v pátek. Maruščin nástup do školy se opět odkládá. Alespoň máme českou školu s sebou. (pokračovaní v dalším dílu)

sobota 25. srpna 2012

První krůčky ve Washingtonu aneb kam hlavu složíme

Nejvýznamnější problém každého Fulbrightisty na začátku pobytu je ubytování. Jelikož jsme se rozhodli, že bychom potřebovali bydlet s dětmi na hotelu co nejméně, již od května jsme sledovali pohyb cen v doporučených a dobrých čtvrtích. Čím blíže k odjezdu, tím stoupalo napětí ohledně doby pobytu a přechodném hotelovém ubytování. Všichni, kdo by nás mohli v kritickou dobu ubytovat, zrovna nemohli, což v žádném případě nekritizujeme a jsme vděčni i za ty nabídky, které k nám dorazily. Nicméně jsme nakonec rezervovali hotel a potom ještě jeden, levnější (pro zájemce, jednalo se o Inn of Rosslyn, jehož cena se přes Expedii pohybovala na 70 USD/noc na 2 double beds). S dětmi jsme o mnoho levněji nemohli pořídit. Přes známé se nám podařilo kontaktovat velmi schopnou realitní kancelář, kterou vede mj. Češka žijící ve Washigtonu. Ta sice nemohla náš případ převzít osobně, avšak předala nás své kolegyni. S jejich pomocí jsme odlétali do Washingtonu alespoň s nějakou nadějí na nalezeí vhodného bytu. Jeden z nich byl dokonce zařízený. Bohužel nás rovněž čekalo nepříjemné překvapení s finančními prověrkami. Chápu, že si družstvo přálo vidět naše účty a stipendium rozhodně nedosahovali požadované dvojnásobné hodnoty nájmu. Jako garanci jsme se proto snažili poslat výpisy z našich účtů. Nemáme to ve zvyku, ale nakonec jsme odeslali nejčerstvější výpisy z účtů. Ve středu před nedělním odletem nám však došla zpráva, že požadují potvrzení z banky o stavu účtů. Zejména je zajímal náš účet v jedné nejmenované mezinárodní bance, kterou znají i v USA. Bylo nám jasné, že známé jméno je pro ně větší garance, než za oceánem neznámá česká banka, byť se zahraničním vlastníkem. Na anglicky psaném potvrzení mělo být podle požadavků z realitky, jež jeden z bytů zprostředkovávala, kromě výše zůstatku (co kdybychom ale druhý den všechny peníze vybrali?), také číslo na našeho osobního bankéře. To jsme sice uvést mohli, avšak bylo by jim to dost k ničemu. Jedna z našich bank nám dokonce řekla, že by těžko někomu třetímu z cizí země řekli, že u nich vůbec máme účet. Týden a půl před odletem jsme rovněž intenzivně začali odepisovat na aktuální inzeráty z Craiglistu, což je největší inzertní síť USA (dá se tam sehnat opravdu všechno). Tip pro budoucí generace – přehlednější se nám zdál Padmapper, který rovněž obsahuje inzeráty z Craiglistu, avšak tyto se zobrazují rovnou na mapě. V líčení vynechám dlouhou cestu přes oceán, kde nám bylo celkem jedno, že letíme největším dopravím letadlem světa (A-380 Air France), ani dlouhé čekání na celní kontrole, neboť jsme jako poctiví blbci přiznali, že vezeme více jak 10000 USD. Měli jsme to rovou zapřít. V pondělí, tj. den po příletu nás děti vzbudily již o půl třetí ráno, čímž se projevil přetrvávající jet lag. Nebyl to moc dobrý vstup do náročného dne. První prohlídka se nám také poněkud zdržela, a tak jsme využili času a šli se podívat do vytipovaného condominia nedaleko metra Van Ness se skvělou školou. Byl jsem velmi překvapen, že se nám podařilo okamžitě najít byt, nevelký 2+kk za 1800 USD, včetně utilities a bazénu. Dokonce by nám odpustili i registrační poplatky, protože jsme tam měli známého. Než jsme se však stačili domluvit a podívat se pro srovnání i na další byty, přišli další zájemci a okamžitě vše podepsali. I druhá prohlída dopadla trochu zklamáním. Byl to náš favorizovaný byt, v dobré čtvrti ve Washingtonu, navíc zařízený a o který jsme svými papíry z banky již týden bojovali. Po setkání s naší realitní agentkou se nám otevřel sice pěkný a opravdu slušně zařízený byt se skvělým výhledem na Virginii a lesy Georgetownu, zatímco celý dům dýchal honosností konce 20. let. Bohužel se nám zdálo, že byt je zařízen až trochu příliš. Před námi zde byl nějaký advokát (nebo majitel bytu byl advokát), který tam zanechal složky se svými případy, krabice s diapozitivy a vizitkami, množství knih o latinskoamerických kulturách, a dokonce i zbytky tři měsíce starého jídla v lednici. Poněkud nás to zarazilo, neboť jsme měli pocit, že realitka či majitelé bytu dají byt alespoň trochu do pořádku. Takto to vypadalo, že odtud někdo rychle odešel se svými svršky a nechal zcela zařízený byt napospas osudu nebo se možná jednoho dne večer vrátí. Večer nás čekala třetí prohlídka. Tu již však naše děti nezvládly a odpadly řídíce se i nadále českým časem. A tak bylo nutno děti a neřídící část rodiny deponovat na pokoji a odjet samostatně. Čekal mě mladý americko-čínský pár, navíc v očekávání. Prostory to byly skvělé, velké, dva pokoje a velká místnost. Kuchyně, pravda, nebyla plnohodnotná, ale cena zase byla o mnoho nižší. V úterý jsme si stanovili jako poslední den hledání, večer jsme se měli rozhodnout a ve středu zvednout kotvy z hotelu. Dopoledne nás čekal ještě jeden domeček, tentokrát v centru Washingtonu. Také docela příjemný využitý prostor, nicméně za tu cenu zdaleka nejdražší varianta (1750 USD + utilities). Nakonec jsme tuto variantu zavrhli téměř okamžitě a vydali se ještě jednou za hranice DC, do domečku, který chtěla vidět i Olinka. Bylo jasné, že večer bude těžké rozhodování, protože přes problémy s kuchyní a trochu delší dojezdovou vzdáleností se jednalo o výbornou alternativu. Jak jsme si dělali do té doby trochu srandu, že budeme rádi za domeček u Číňanů (tak jsme si pár pokřtili na základě předchozích mailů), tak teď to vypadalo, že tam skončíme. Pro domeček hovořila cena (nakonec jsme se domluvili na 1600 USD, vč. utilities), velikost prostoru, sympatičtí majitelé, se kterými bychom snad mohli vyjít, dobrá škola 200 m od domu a příjemné okolí vilové zástavby. Proti hovořila samozřejmě menší frekvence dopravy (jedna linka autobusu, v sedlech jezdící cca 1x za půl hodiny), delší (a tím pádem i dražší) dojezdová vzdálenost, obchod cca 1 km odtud, absence katolického kostela (na rozdíl od zařízeného bytu) či nevybavenost bytu a nedostatečná kuchyně, do které domácí koupili vařič, mikrovlnku a jakýsi hrnec, v němž jsme objevili nádobu na vaření rýže. A taky malou troubu, do níž se toho asi nevejde. Abychom zkrátili vyprávění, tak jsme v domečku nakonec skončili. Po dlouhém, předlouhém uvažování jsme nakonec udělali radost majitelům domečku a zarmoutili realitní kancelář. Obě místa byla skvělá, každé mělo (a má) nějaké nedostatky a zároveň výhody. Nakonec rozhodl los a Maruška – oba chtěly do domečku. Ve středu ráno jsme proto odhlásili hotel a s plným půjčeným autem, tentokrát jiným, vyrazili směr Maruščina škola a domeček. Majitele jsme poněkud vzbudili, ale i tak s námi hned podepsali smlouvu a my jsme již nalehko vyrazili na oběd do obchodního domu IKEA. Ne, že by tam tak dobře vařili, ale byt potřeboval alespoň základně vybavit – matrace, povlečení, stůl a židle pro Marušku, stůl a židle do jídelny. Poslední z nás šel spát ve tři ráno, zato však bylo všechno hotovo a ráno jsme zasedali ke snídani u svého stolu v relativně slušně zařízeném bytu. Za tři dny jsme tak mohli konstatovat, že základní problém Fulbrightistů je vyřešen.